Bolesti svatby

Otevřít společný prostor, pomalu, jako bych otevírala ústa hlásku po hlásce, pokoušet se vyslovit to, co je před myšlenkou, kde můžeme jeden druhého v sobě poznat, kde se můžeme ztratit do před- minula a tam se najít. Možná, snad. V průzračnosti, skrze kterou občas prohlédnem všedním dnem do bezčasí. V chvějivé průzračnosti, která ukazuje, že vše, co schraňujeme, je pomíjivé a jakkoli to nemůže být než-li tak, pohlédneme tam náhle bez bolesti a beze strachu. Je to jako zastavení ustavičného pohybu, kterým prošíváme síťovinu mezi sebou samými a bližním.

V zrcadle slov
rozpadám se:
jako stín ve tmě,
ve větru dým:
Můj líc a z rubu krásné šití
rozpadá se
jak nic:
jako Nic
v předčase.
Tenká jsou slova
můj Pokoj ze zrcadel
V ohni je bublina.

Bolesti svatby“ nejsou autobiografické, motivem k tvorbě mi nikdy není moje bezprostřední bolest …
Snažím se hledat pevné body, na nichž je napnuta osnova mezi námi a proudem krve, který nás přinesl, který přinesl naše rodiče i naše děti. Zkouším se rozvzpomenout na vazbu mezi očekáváním, vyšitým do ubrusů a prádla a rituálem svatební noci, předcházejícím hledání podoby životních rolí. Zkouším si uvědomit, co z minulých bolestí bylo vyšito do našeho dna, která z nití se táhne dál …
Do jaké míry záleží na nás, kolik stupňů pod hladinou zazní láska, když navíc:

Špinavé hedvábí
Hedvábí nocí propálené
Nebýt zvířat, tma by byla klidná a
Hedvábí je přeci propálené! Neboť:
Tmy se pozemšťané bojí. Mé ráno
však
má jméno Amarylis.
Je cudná jako dítě hvězd.
Dívá se do všech stran
zeleným okem.
Zelená a Bílá ve Tmě
Jsou barvy vzpomínek a smrti.
Z této tmy vycházím v Růžové.
V oblaku těžké vůně.
V oblaku vzpomínky na
Vůni těla.
Vznáším se.
Řidší nežli mráz.

R.J.J.